Osobně mi změny až tak nevadí, pokud to není na poslední chvíli v běžných, každodenních plánech. Jinak velké životní změny beru jako příležitosti a dost často se i těším na něco jiného, nového. Protože jak se říká, stojaté vody hnijí. A jednotvárnost by byla nuda.
Když se náhodou objeví nečekaná změna, která mi není úplně po chuti a rozhází mi z minuty na minutu dokonalý plán (např. nemoc dítěte a já nemůžu na domluvenou schůzku), tak si prostě dovolím být smutná nebo naštvaná. Na chvíli a zcela vědomě. A pak už ne. Protože když jsem se v tom pořád šťourala a stavěla se na zadní, bylo to ještě horší.
Takže si řeknu: ano, tak teď je to tak. Nádech, výdech. A nechám to na sebe působit. Ze začátku trvalo déle, než se dostavil klid a smíření, ale postupným praktikováním se klid dostavuje dřív.
