Nedávno jsem se bavila s kamarádkou a vzpomněly jsme si, jaké byly naše začátky na cestě k vědomému životu a prožívání života z pozice tvůrce a ne oběti.
Obě jsme narazily na to, že jsme jednu dobu měly pocit, že nám různé terapie nefungují. Pro obě z nás bylo tenkrát zásadní uvědomění, že terapie může fungovat pouze tehdy, když se člověk snaží i sám. Je to jako když vás bolí záda a jdete k fyzioterapeutovi. Ten vám může nahodit žebro, udělat měkké techniky a ukázat zdravotní cvičení, ale když nebudete cvičit cviky, které od něj máte, stav se vám moc nezlepší. (A vím, o čem mluvím, protože jsem po fyzio běhala víc jak půl roku s výhřezem plotýnky.)
Proto i vy sami se musíte snažit (ne, vlastně nemusíte nic…) — v každé situaci si vybrat, jak se budete cítit a chovat. Pak jste tvůrce, ne oběť. Převezmete za sebe zodpovědnost. A vědomě si dovolíte prožít třeba smutek. A taky si pak ale vědomě umíte říct — chci ještě plakat? Jak se chci cítit? Dokázat poodstoupit a podívat se na situaci a sebe jakoby z pozice pozorovatele.
Terapie jsou úžasné v tom, že často mají rychlý účinek a můžou přepsat některé vzorce. Trošku ošemetné to s nimi je v tom, že mohou odkrýt další vrstvy problémů. Proto někdy nemáte pocit, že je to lepší. Myslíte si, že už máte klid, když jste si vyřešili jeden problém. Ale. Je to jako s cibulí. Má hodně vrstev a když se s ní pracuje, člověk u toho brečí.
A tohle je potřeba si říct. Cesta k sobě, k tomu kdo opravdu jsem, není jen o připitomělém úsměvu po meditaci a pozitivním myšlení. Je to i o pláči, smutku, vzteku. Být k sobě laskavý a dovolit si pocity prožít a odžít. Každý člověk je jedinečný a každý prožívá emoce různě intenzivně a dlouho. Pokud se nám některý pocit stále vrací, asi nebyl dostatečně/vědomě prožitý a potřebuje ještě pozornost.
Protože opakování je matka moudrosti (opravdu je?), shrnula bych to ještě jednou do závěru. Cesta k sobě = práce na sobě, práce se sebou samým. Uvědomování si pocitů a vybírání si toho, jak se budu cítit. Převzít zodpovědnost za svůj život, sám za sebe.
