Když jsem před několika lety zjistila, že nemusím být ve vleku svých emocí a nemusím být ovládána chováním jiných lidí, byl to pro mě docela šok, to přiznávám. Žila jsem na autopilota a staré vzorce, které jsem většinou nabrala v dětství. A po pravdě, dnes si už neumím představit, že bych se ke svému dřívějšímu životu vrátila.
Děkuji za to svému vzteku, který ve mě vzkypěl po každodenních starostech a stereotypu bez odpočinku. Ta emoce byla tak silná — měla jsem pocit, že jsem Jekyll a Hyde, protože jsem v tu chvíli viděla sebe 2x. Jednu jako klidnou a milou ženskou a druhou jako lítou saň, před jejímž plamenem nic neunikne.
A já si najednou uvědomila, že záleží na mě, jak se rozhodnu zareagovat. Nechtěla jsem svým vztekem ublížit a už vůbec jsem nechtěla být zlá. Od té chvíle jsem si začala všímat toho, jak se cítím. Nebylo to vůbec lehké. Autopilot měl stále převahu a během dne jsem si častokrát vůbec nevšimla, že na něj opět jedu. Ale večer před spaním jsem si zrekapitulovala den a tam se mi povedly najít momenty, kdy jsem se mohla zastavit a zvolit jinou cestu.
► Ono uvědomění toho, jak se chováme, je ten první a nejdůležitější krok, oceňme se za něj. ◄
Postupem času jsem si své chování začala víc a víc uvědomovat v každodenním životě. I tak ale nebylo lehké reagovat jinak. Proto jsem začala hledat nástroje, které mi uleví a pomůžou reagovat v kritických situacích líp. Některé moc nefungovaly (počítání do 10, prodýchávání), jiné působily směšně (promiň drahý, jsem strašně naštvaná, jdu si vedle mlátit polštářem do postele).
Nakonec jsem si zvolila metodu zkoumání toho, co je za tím pocitem. Vztek je často jen důsledek něčeho jiného (stejně jako strach, ale o tom někdy příště) a tak jsem se začala nořit do svého já a často jsem se dobrala k tomu, že prvotní pocit byl nedostatek lásky nebo vyčerpanost.
Teď už dokážu rozeznat, že se případný výbuch blíží a dokážu včas reagovat (jednoduše řeknu: promiň, fakt se začínám cítit naštvaná — a buď odejdu z místnosti anebo tam setrvám a pozoruju, jak se v situaci cítím a případně opět slovně projevím, jak na tom jsem.)
Ne, rozhodně nejsem dokonalá. Taky někdy vybouchnu a je to v situaci, kdy jsem hodně vyčerpaná nebo se mi nepodařilo udržet hranice. Ale nikdy už to není ten destruktivní výbuch a i okolí už ví, co má čekat, protože jsem předtím několikrát říkala, že moje naštvání roste. Pokud to slovně přeženu (křik), pak se omluvím a vysvětlím, proč se tak stalo. Neodcházím pryč, dokud se opět ve vztahu nenastolí harmonie. Protože určitě sami znáte ten pocit, že když vypukne hádka nebo je někdo agresivní, jakoby prostor zhoustnul a zčernal. Když se upřímně omluvíme, prostor se vyčistí a opět se projasní.
Každý dělá chyby, ale důležitá je laskavost k sobě. Nemá cenu se pranýřovat za to, že mi to jednou ujelo. Odpusťme si a poučme se. To, že si uvědomujeme naše chování nám pomáhá za něj i převzít zodpovědnost. Odpustit neznamená souhlasit, znamená pustit a jít dál. Nebýt svázán s minulostí a moci prožívat přítomnost a vytvářet si neovlivněnou budoucnost.
► uvědomění - zastavení — pozorování - jiné reakce - zodpovědnost - laskavost - ocenění sama sebe ◄
