Ester se procházela v lesích kolem Harrachova. Užívala si to, ale tušila, že se stane něco, co se jí nebude líbit. Najednou se ocitla v ulicích New Yorku. Vnímala hluk a šeď velkoměsta. Cítila neklid a obavy. Dala se doběhu, protože jí někdo pronásledoval. Zavolala si na pomoc přítele Honzu. Ač běžela, seč mohla, věděla, že stejně neunikne. Odevzdala se a přijala projít touto zkouškou.
Vše utichlo a před Ester se objevil muž. Ruce měl sepjaté jako při modlení a skloněnou hlavu. Šla k němu blíž a slyšela jak šeptá: “Jsi nula, jsi nic, zklamala jsi.” Ester chtěla vědět pravdu, i když cítila, že to bude bolet.
Muž pokračoval, jeho slova jí zraňovala: “To nezvládneš, jsi troska.” Začala do něj bušit pěstmi a třásla s ním, aby ho přiměla mluvit. On se začal smát: “Nemáš na to, jsi ubohá. Sama nevíš, co je skutečné. Jestli to na Zemi, nebo ve Vesmíru. Zklamala jsi”. Ester klesla na kolena, slzy se jí řinuly po tváři. Cítila, že na to sama nestačí. Přivolala si další pomoc. Okolo ní se utvořil kruh bytostí. Vnímala oporu a cítila se silnější a jistější. Opět se zaměřila na muže a požádala ho: “Ať je to cokoliv, chci to vědět. Prosím, řekni mi to.”
Muž se na Ester zpříma podíval: “Nevážila sis lásky. Byla jsi lhostejná k hojnosti, kterou jsi byla. Proto jsi byla poslána zpět na Zem. Abys poznala nenávist, bolest, strach, samotu. Nevydržela jsi to ani pár hodin a hned jsi chtěla zpět. Zachránili jsme Tě. Tobě to nestačilo a tak jsi musela zažít domácí násilí. Chtěla jsi umřít. Jenže ještě nenastal Tvůj čas. Zase jsme Tě zachránili. Je to zkouška. Začni si vážit toho, co jsi.”
Na Ester dolehla tíha jeho sdělení. Věděla, že ve Vesmíru je jen láska, žádné soudy. Ale duše nejspíš občas potřebuje připomenout to, co má tím, že to ztratí. Chyběla jí pokora a vděk.
Ester si prohlédla samu sebe a viděla, že neúctu, nenávist a zlo měla uvnitř. Vytáhla ze svého těla hnusnou, lepivou, černou hmotu, která měla svou inteligenci. Bránila se a chtěla se na dívku zase nalepit zpět. Honza, který tomu všemu od začátku přihlížel, nabídl Ester pomoc. Objevili se spolu v laboratoři u kotle s rozpouštědlem, kterému stačí trocha kyslíku a hoří. Tu největší hroudu lepivé hmoty hodili do kotle. Hmota se však nechtěla vzdát a stále ulpívala Ester na rukách.
Honza se nabídl, že se obětuje, aby jí černoty zbavil. Odmítla. Nechtěla další oběť, musela to zničit sama. V tu chvíli z Ester vystoupila průhledná postava. To černé na ni hned přeskočilo a celou ji to obalilo. Postava obalená černotou měla v sobě odhodlání a odevzdala se smrti se vztyčenou hlavou. Prošla stěnou kotle, který v tu chvíli explodoval. Ester cítila úlevu a lehkost. Honza k ní přistoupil, objal ji kolem ramen a řekl jí: “Mám Tě rád, jsi silná a úžasná holka”.
Všechno kolem se náhle rozpustilo v mlze. Najednou Ester stála sama v bílém prostoru. Poklekla a začala prosit o odpuštění, kterého se jí dostalo. Cítila vděk a pokoru, z jejího srdce začala prýštit duhový proud energie. Proudil do celého těla. Dívka si užívala pocit jednoty, odpuštění a lásky. Věděla, že ten bílý prostor je jí teď k dispozici. Může začít utvářet a psát svůj život.
