Téma odpuštění mi přijde obzvlášť citlivé. Protože i když už umíme pracovat s jinými náročnými emocemi, k odpuštění nevíme, jak se postavit.
“Někdo mi ublížil a já mu mám odpouštět? Ani se neomluvil a já se mám snažit? Ani náhodou!”
“Když odpustím, souhlasím s tím, co ten druhý udělal. Jak můžu někomu odpustit něco opravdu hrozného? Když odpustím, nepřiznám tím i svůj podíl viny? Tak to prrr, já rozhodně žádnou vinu nenesu.”
Opak ke slovu odpustit je držet. Držíme v sobě ten okamžik zrady a bolesti, která se nám stala. Držíme v sobě pouto k minulosti, jsme minulostí spoutáni, ovlivňováni a nežijeme dostatečně v přítomnosti. Myšlenky nás táhnou k viníkovi, k negativnímu zážitku. To nám přináší vztek, smutek, frustraci, stres. Minulá událost nebo i viník mají nad námi moc. A to jistě nechceme.
Tím, že odpustíme, nesouhlasíme s tím, co se stalo. Tím jen pouštíme minulost a potvrzujeme to, že nechceme být svázáni se špatným zážitkem.
Pokud to vztáhneme na sebe — dopustili jsme se někdy křivdy na jiném člověku? Určitě. Mrzelo nás to a třeba jsme se neuměli omluvit nebo jsme si to ani neuvědomili. A uměli jsme si my sami sobě odpustit? Umíme to vůbec? Možná, že je těžké odpustit tomu druhému, ale můžeme začít u sebe. Odpustit si, že jsme se dostali do té situace. OD-PUSTIT si minulost a nenechat se jí dál ovlivňovat.
Možná vám nepůjde odpustit skrz slova, co to zkusit skrz obrazy? Mezi vámi a tím, kdo vám bolest způsobil, je napnutý provaz. Vy ho držíte na jedné straně, on na druhé. Možná, že je napnutý jen proto, že vy pevně držíte a táhnete. A teď si představte, že provaz pustíte. Co se stane? Jak se teď cítíte?